Jak u Lacigů k bobtailovi přišli
aneb
za všechno může Bedřich a Kňákalovi
Bedřich byl bobtail žijící, stejně jako my tenkrát, v Havlíčkově Brodě. Párkrát jsem ho potkala a byla z toho láska na první pohled. Platonická, nikdy jsem nesebrala odvahu dát se do hovoru s mládencem, kterého Bedřich chodil venčit. Tehdy jsem ještě nevěděla, že každý majitel psa rád slyší pochvalu, jak krásného má pejska, a ochotně se rozpovídá. Bedřich mně připadal naprosto úžasný, nikdy předtím jsem tak krásného psa neviděla. A protože měl tmavá ouška, doteď se mi nejvíc líbí bobíci s těmito znaky – prostě první láska člověka poznamená navždy.
Od kolegyně jsem zjistila, že se jedná o bobtaila – do té doby jsem netušila, že takové plemeno vůbec existuje. A taky jsem neměla ponětí, jak se dopracovat k chovatelům. Bylo to v roce 1991, o dnešních informačních možnostech se nám mohlo jen zdát. Tady nastoupil do akce můj muž. Někde v Praze navštívil veterináře a ten ho nasměroval na pana doktora Kňákala, ten prý něco kolem bobtailů dělá. Nevím, kolik nezvaných hostů se takto u Kňákalů v té době objevovalo. Můj muž samozřejmě neváhal a vypravil se na výzvědy. Kňákalovi na něj byli moc milí, dostal spoustu informací a kontakty na chovatele, kteří měli právě štěňátka, a já jim touto cestou – pokud mé povídání čtou – dodatečně děkuji za trpělivost a ochotu a za to, že jsme s jejich pomocí našli naše první bobtailí štěňátko Adélku z Poměnkového paloučku. Tady bych mohla skončit, jenže, bohužel, nás nečekalo dlouhé radostné soužití s vytouženým pejskem. Možná si pamatujete na epidemii psinky z počátku devadesátých let. Přestože byla Adélka řádně naočkovaná, onemocněla nervovou formou a nepodařilo se nám ji zachránit. Bylo jí jen necelých osm měsíců. Každý, kdo přišel o psího kamaráda, zná ten pocit nesnesitelně prázdného a ztichlého domu. Takový byl i náš dům, a navíc byl plný infekce, takže jsme několik měsíců nemohli léčit smutek novým psím miminkem.
Nakonec jsme se dočkali a nastěhovala se k nám Ája Jarbojan – a měla má oblíbená tmavá ouška. Její chovatelka, paní Bejblová, byla tak laskavá a opatrovala ji pro nás až do Ájiných tří měsíců, aby byla fenečka důkladně proočkovaná a imunní. Když Ája konečně přijela, bylo nám všem hned veseleji, jenže příděl smůly ještě nebyl vyčerpán. Za týden Ájinka onemocněla parvovirózou a kolotoč návštěv u pana doktora Chvátala a úzkosti, jestli to štěňátko přežije, začal nanovo. Tehdy jsem propadala naprosté beznaději a říkala jsem si, že pokud to Ája nezvládne, končím, neodvážím se pořídit si dalšího pejska jen proto, aby mě zase rychle opustil. Tentokrát vše dobře dopadlo, po týdnu nejistoty se Ája začala zotavovat a nemoc zanechala jediný trvalý následek: stal se z ní nevychovaný loudil jídla u stolu, naučila to i pejsky, kteří přišli později a ti si tuto důležitou znalost, jak zpříjemnit psí život, předávají dál až dodnes. A já si při tom vždycky vzpomenu na Ájinku a na to, jak jsme ji radostně ládovali šunkou z obložených rohlíků, když poprvé po několika dnech dala najevo, že ji zajímá jídlo a zavětřila směrem k naší večeři.
Za pár let k Áje přibyla její dcera Agi, nemoci nám už daly pokoj a bylo to bezvadné. Obě holky byly naprosté pohodářky, byla radost s nimi žít, a když od nás postupně odběhly přes duhový most, nedokázali jsme bez chlupáče v domě žít. Do dvou týdnů jsme si přivezli malého Maďara Snoopyho, protože u nás tehdy štěňátka zrovna nebyla a já jsem nedokázala čekat.
Jitka Lacigová
