History

Nápadné plemeno

Bobtail je nápadný pes, a kde se objeví na výstavách, vzbuzuje velký zájem veřejnosti. Nedá se zamlčet že například jeho majitelé vzbuzují pozornost návštěvníků výstavy množstvím pudru, který sypou psovi do kožichu. Nápadná je u bobtailů na jedné straně nádhera srsti, která potřebuje speciální péči, na druhé straně apartní zbarvení, kolébavá zvláštní chůze, která je standardem přímo žádaná.

Naštěstí už není požadováno původně standardem podporované kravské postavení pánevních končetin, proti kterému se známí kynologové vehementně postavili. Byli to Albert Heim a J. Berta. J. Berta v r. 1929 píše: "Anglický popis plemene přikládá význam vyloženě kravskému postavení zadních nohou. V tomto případě bych chtěl varovat před přehnaným anglickým pojetím a postavit se více k opozičnímu názoru Dr. Heima. Hustá srst apartní barvy a působivá velikost vzbuzují u přátel psů přání vlastnit stejně atraktivního psa. Nepočítají s tím, jak náročná je péče o takovou srst, aby se uchovala krásná.

A tak se stal bobtail v Anglii bohužel v posledních létech módním psem. Nesvědomití chovatelé produkují bobtaily na běžícím pásu a prodávají štěňata naprosto nezpůsobilým kupcům. Následky této nadprodukce jsou katastrofální. Více než 100 bobtailů je měsíčně odloženo anebo předáno zvířecímu útulku. Měl by být zřízen zvláštní fond pro záchranu těchto ubohých kreatur. Psi jsou často nalezeni v ubohém stavu. Srst je zplstnatělá, pod tlustým osrstěním jsou larvy, hlavně tam, kde je srst znečištěna močí. Mnoho psů má poruchy chování, jsou slabí a nemocní a nemají žádnou šanci přežít. To je obrácená stránka medaile. Neslouží to bobtailovi ke cti, i když v r. 1975 byl nejoblíbenějším plemenem v Anglii.

Pahýlovitý ocas

Bobtail znamená doslova přeloženo "pahýlovitý ocas". Množí autoři 18. a 19. Století jsou toho názoru, že pahýlovitý ocas byl již při narození psa neodmyslitelným znakem staroanglického ovčáka - bobtaila a zcela přehlédli, že to tak v žádném případě nemohlo být. Kdyby chovatelé tenkrát zaměřili svůj chovný cíl na zděděný pahýl ocasu, pravděpodobně by už dnes bobtailů nebylo. Wagner (Kleine Kynologie, 1979) sice míní, že cílený chov pahýlovitého ocasu např. u rotvajlerů, bobtailů a šiperky nemusel být v každém případě anomálií páteře s následnou menší vitalitou, ale relativizuje opět tuto záležitost slovy: „Jsou důkazy o tom, že u důsledné selekce na přítomnost pahýlovitého ocasu s využitím příbuzenské plemenitby mohou se u psa projevit podobné jevy.” (Jako u pahýlovité kočky z ostrova Man - kočky manx, u kterých se letální a subvitální anomálie páteře často projevují.)

Dotaz u chovatelů entlebušského salašnického psa potvrdil: Co možná nejvíce se vyvarovat páření dvou psů s vrozeným pahýlovitým ocasem, protože dvojitá (homozygotní) přítomnost genu pro pahýlovitý ocas má často za následek mrtvá mláďata. Ze 420 štěňat se narodilo 134 se zkráceným ocasem a 286 s normálním dlouhým ocasem. Vůbec žádný ocas neměla 4 štěňata, která také pravidelně v prvních dnech života zahynula. Již v r. 1889 R. Bounet vydal cennou knihu o pahýlovitosti psů.

Poukazuje v ní na to, že při vrozené pahýlovitosti jsou deformovány pozůstalé ocasní obratle a postižený jedinec je z větší části menší než je průměr u těch s normálně vyvinutým ocasem. Od té doby bylo zpracováno mnoho pojednání o problému pahýlovitosti. Všichni autoři (Iljin, Whituey, Seiler atd.) se domnívají, že pahýlovitost není zapříčiněna jenom jedním faktorem, ale panuje zde názor, že pahýlovistost je dominantní nebo neúplně dominantní a ve svém homozygotním založení je třeba gen pro pahýlovité ocasy považovat za letální faktor, takže ti psi s pahýlovitým ocasem, kteří přežijí, musí být heterozygotní. To se dalekosáhle shoduje s tím, co jsem zjistil u enlebušského salašnického psa, a zřejmě to bude totožné s bobtailem.

Kupírování ocasů u psů bylo poprvé naznačeno Columellem (60 let po Kristu) jako profylaxe proti vzteklině. Jeho „recept” zněl: „Kupírování se provádí u štěňat 14 dní po narození a to takovým způsobem: Ocas se uchopí zuby, skousne až na kloub, povytáhne a ukousne. Následkem této operace nebude ocas nikdy dlouhý a mimo to, když dáme větší kus pastýři, pak podle pověsti chráníme psy proti smrtelné vzteklině.”

Tato profylaxe vztekliny byla používána ještě ve středověku, dokonce se zachovala ještě v nedávné době. Nebylo to bolestné, štěňatům se ocásek ukroutil, utrhl nebo ukousl. Ještě v roce 1900 měl recept Columellův ve Würtemberku takový ohlas, že se tvrdilo se vší vážností, že ustřihnutí ocasu vede u knírače k přírodnímu pahýlu v následujících generacích, ale při uříznutí nožem to neplatí. Že se i ve Francii koncem 19. Století psům kupírovaly ocasy podle metody Columellovy, čteme v „Eleveur” z r. 1888: „Quand L´animal était encoure jeune, lebergers extrayaient avec lesdents l´os qui forme la racine de cet appendice: Le fait est que c´est un excellent moyen d´éviter les hémorrhagies qui sont inévitablement la conséquence d´une opération faite au moyen de l´instrument tranchant.”

Když zvíře bylo ještě mladé, pastýři mu ukousli zuby kost u kořene ocacu. Faktem je, že je to znamenitý způsob, jak zamezit krvácení, které by určitě následovalo po operaci nožem. I v Anglii byly kdysi, pravděpodobně ještě před dobytím ostrova Normany v r. 1066, psům kupírovány ocasy. M. Brayton (16. Století), cituje. A. v. Hagen, mluví o psovi jménem „Whitefoot”, který vrtěl pahýlovitým ocasem, a Shakespeare ho přirovnává ve „Veselých paničkách windsorských” k „naději” v mnoha věcech s krátkoocasým psem.

Podle Mallorda měly být začátkem 18. Století v Anglii selským psům kupírovány ocasy, protože tím byli označeni jako pracovní psi a sedláci byli osvobozeni od daní. Opět jiný důvod pro kupírování ocasů nám poskytuje Vero Shaw: „že pastýř, když nechá stádo nahánět psem, vždy se přeje, aby pes udělal veliký kruh a neskočil hned rovnou do stáda. K tomu musí být kolie upravena tak, aby mohla se svým krátkým ocasem rychle točit, aby udělala další kruhy.” Rovněž vědci a kynologové, které bylo možné brát v úvahu, se domnívali, že když se psům kupírovaly ocasy již několik generací, stala se už pak krátkoocasost dědičnou. Ještě v r. 1888 čteme v „Eleveur„”: „Jeden starý anglický zákon osvobodil ovčácké psy, kteří měli krátký ocas, od daní, a protože se ocasy státe kupírovaly, zdědila se bezocasost a štěňata se budou nyní rodit bez ocasu.”

Tomuto názoru protiřečily už tehdy kompetentní strany, např. dobrý znalec bobtailů a chovatel Dr. Edward Kerr: „Není správné pojetí, že zkracování ocasu se stalo dědičné. Stejně tak zvrácené je přijmout názor, že bezocasí psi budou produktem křížení s buldoky. Je neuvěřitelné, proč byla nastolena tato hypotéza, když ani anglický mastiff není bez ocasu, ani u bulteriérů nenajdeme případ, že by se u nich dědily krátké ocasy anebo ustřihnuté uši.”

„Pravdou je, že na začátku čistokrevného chovu mělo několik bobtailů krátký ocas”, píše Dr. Keer, po R. B. Leeovi v devadesátých létech největší odborník na toto plemeno v Anglii. „Zajímavým poznatkem je to, že se rodila veliká část těchto psů, kteří byli buď úplně bez ocasu, anebo jenom s pahýlem dlouhým 1-2 palce. Pravděpodobně je to následek chovného výběru, protože krátkoocasí psi měli velmi dobré vlastnosti pracovních psů a byli celé generace používáni k chovu.” Dnes se už rodí velmi malý počet štěňat s krátkým ocasem. Standard uvádí pod heslem „ocas”: ocas kupírovat tak krátce, jak je to jen možné (tedy na 4-5 cm délky, jak někdy čteme). Přirozený pahýlovitý ocas není v žádném případě znakem plemene. To už poznal známý kynolog R. B. Lee v r. 1894 psal: „Někteří se domnívají, že štěňata bez ocasu jsou nejčistší rasou. Ale to je omyl, protože existují štěňata z jednoho vrhu s ocasem i bez něho.”

Staroanglický ovčák - nebo vousatá kolie?

Ve svém díle „The Illustrated Book of the Dog”, které vydal Vero Shaw v r. 1881, popisuje kolii, nikoliv bobtaila, který tenkrát ještě očividně neměl statut plemene. V návaznosti na kolii zmiňuje se Shaw o „krátkoocasém skotském ovčákovi”, který je málo podobný kolii a který může být předkem bearded kolie stejně jako bobtailů. Pes byl podle popisu Shawa silnější než kolie, měl hlubší hrudník a krátký široký hřbet. Srst byla dlouhá a huňatá, někdy zakroucená, což bylo považováno za menší chybu. Barva srsti byla dle pravidel „kropenatá šedá” mimořádným znakem psa byl krátký ocas. Jako honáčtí psi byli psi této rasy nepřekonatelní, říká Shaw a odvolává se ve svém popisu na vyjádření R. J. L. Price, který tenkrát (r.1880) měl nejlepší psy tohoto plemen. Říká o něm: „Pochází ze Skotska a není vhodná pro ovčí stáda, ale přesto se hodí více jako honácký pes pro ovce na cestách, Tito psi oplývají velkou dovedností za dne a běhají šikovně po hřbetech těsně semknutého stáda, aby se tak dosti před něho. Pro práci v jakémkoliv počasí jsou vhodnější než dlouhosrstí, protože jejich srst je tvrdá a odolná, přibližně jako hustě tkaná rohožka.” Z popisu Shawa a Price není jasné, zda se u krátkosrstého ovčáka jednalo o předka bearded kolie anebo o bobtaila.

Pro bobtaila oproti kolii mluví jeho větší hmotnost, krátký široký hřbet a široká plochá lebka. Pochybnosti o příslušnosti plemene se objevují i z jiných pojednání. R. L. Lee v r. 1894 říká: "Ve Skotsku je jeden starý podobně zformovaný ovčák, kterého zde jmenují "Highland" anebo "Bearded kolie"." Lee se domnívá, že ve Skotsku žijící bearded kolie a v Anglii žijící chundelatý staroanglický ovčák - bobtail jsou jedné a téže rasy. Rozdíl je jen v tom, že Skotové nekupírují svým psům ocasy. Ještě na přelomu století podobal se bobtail silně dnešní bearded kolii. Pes "Harkaway", vrž. 8. Června 1891, svého času nejznámější ovčák, přispěl velkou věrou k tomu, že bobtail má nyní hodnotnou srst. Nelišil se téměř od bearded kolie dneška. Před rokem 1900 bylo téměř nemožné rozlišit psy z jihovýchodních hraběcích panství Anglie a těchže z hraběcích panství severního Walesu a z Border Country. Rozdíl byl hlavně v tom, že psi z Anglie měli krátké, ti od skotských hranic dlouhé ocasy. Psi byli relativně malí 17-23 palců, t. j. výška v kohoutku 43-56 cm (dnes je to nejméně 56 cm pro psa). Srst byla huňatá, barva přednostně černá nebo hnědá s barevnými odznaky, charakteristická přes oči padající srst, obojí bylo naznačeno několika praménky srsti. Linie hřbetu, která dnes zřetelně odlišuje bobtaila od ostatních ovčáků, byla definována jako "od kohoutku šikmo nahoru stoupající", kravský postoj byl považován za charakteristický znak plemene. Hlavy byly úzké, čenich zašpičatělého tvaru. Musíme zřejmě přijmout verzi, že bobtail stejně jako bearded kolie pochází ze stejných huňatých ovčáků a pasteveckých psů.

Vztahy k ostatním plemenům

Beckmann (1895) poukazuje na podobnost bobtaila se starými kontinentálními pastýřskými psy (pyrenejský ovčák, kuvasz, staří němečtí ovčáci, ovčácký pudl atd.). Tři jiní autoři, např. B. Mandeville, poukazují na to, že v polovině 18. Století, kdy v Anglii byla zavedena velkovýroba vlny a textilií, přešla velká stáda ovcí z Francie a z východní Evropy přes Kanál do Anglie. Se stády ovcí přišli také ovčáčtí psi z těchto zemí a promíchali se zde s domácími selskými psy. Tak nechává i R. Strebel otevřenou otázku, jestli bobtail nevznikl teprve v 19. Století křížením dlouhosrstých vodních psů s ruskými ovčarkami. Vycházeje z toho, že bobtail žil hlavně v jihozápadních hraběcích panstvích v Anglii a v hraběcích panstvích, které leží na pevnině, nevylučuje Strebel, že předkové bobtailů přinejmenším částečně přišli sem z kontinentu. R. B. Lee uvádí názory těch, kteří vidí domov bobtailů ve Walesu. Zde byl doma velškorgi, a s tímto neměl bobtail skutečně nic společného. Jako důkaz velšského původu bobtailů bylo uvedeno, že R. J. Lloyd z Rhiwlasu choval jeden typ bobtailů na svém panství po několik generací. Smůlu měli obránci teorie o velšském původu, zejména pocházeli-li Lloydovi bobtailové ze Southdowns v Sussexu, kde byli odchováni Edwardem Lloydem, jenž byl dědečkem známého R. J. Lloyda, Wegner poukazuje na spojitosti mezi bobtaily a staroněmeckým ovčákem. Říká: "V době užší vazby hannoverských a anglických panovníků mělo se konat křížení mezi bobtaily a německými ovčáky "Heideschnukken", huňatými ovčáky s překlopenýma ušima. Syn kurfiřta Ernsta Augusta Hannoverského Arno August se stal, protože jeho matka Sophia byla spřízněna se Stuartovci, v r. 1714 králem Jiřím I Velké Británie a Hannoverským kurfiřtem. V roce 1837 byla personální unie k otázce nástupnictví na trůn zrušena. Protože v Hannoveru byla vyloučena ženská následnice trůnu. Že existuje spojitost mezi staroanglickými a kontinentálními pasteveckými psy, je správné, ale jak jsou úzké tyto spojitosti a jak silné je smíšení britských pasteveckých psů s těmi z kontinentu, to se dnes již nedá přesně stanovit.

Staré odkazy na staroanglického ovčáka

Angličtí milovníci a chovatelé bobtailů jsou přesvědčeni o tom, že se u bobtaila jedná o staré, původní anglické plemeno, které se zde při dobytí ostrova Normany usadilo. K tomu Dr. Keer cituje Rawdona B Lee: "Před mnoha sty léty, kdy náš ostrov nebyl jako prales, na některých místech byl prosvětlen, žili tam vlci, medvědi a ostatní dravá zvěř. K ochraně stád bylo zapotřebí velkého silného psa, který by si poradil s tolika nebezpečnými škůdci stád. Tento pes musí být schopen přežít těžké situace a mít takovou srst, která by mu poskytla ochranu při každém počasí, protože musí pracovat ve dne v noci za každého počasí - hlídat a zahnat dravce. Který jiný pes než staroanglický ovčák má tyto vlastnosti nutné pro plnění tolika důležitých úkolů ??" O původu a dějinách bobtailů najdeme bohužel velice málo konkrétních důkazů. Dr. Caius (De canibus Britannicis, 1570) píše sice o ovčáckých psech, ale nepodává žádný jejich bližší popis. První popis, který odpovídá bobtailovi, byl získán v r. 1586, ze "Foure Book of Husbanderie" od Conrada Heresbacka: "Ovčácký pes nesmí být tak rychlý a pohyblivý jako chrt, ale též ne tak těžký a tlustý jako pes domácí. Musí ale být silný, aby zmohl nepřítele, pronásledoval ho, aby zahnal vlky a jinou divokou zvěř, zloděje pronásledoval a vytrhnul mu kořist. Proto by mělo být tělo spíše dlouhé než krátké a nemotorné.

Hlava musí být velká a souměrná, plná žil, uši velké a svislé, údy dlouhé, přední běhy kratší než zadní, ale přitom rovné a silné. Tlapky široké, drápy tvrdé, páteř napředstojící anebo shrbená, hrudní žebra zaoblená a dobře uzavřená. Ramena široko od sebe oddělena a bedra tučná a široká." (Překlad E. M. Vogelera.) Psa, který má určitou podobu s bobtailem, maloval Gainsbourough v r. 1770 na obraze vévody z Buccleughu. Kvůli tomuto obrazu je mnoho diskusí a sporů. Vévoda žil v r. 1746-1812. Kolem r. 1770, kdy tento obraz vznikl, byl ve Skotsku. Ale všichni znalci bobtailů jsou jednotní v tom, že bobtail pochází z jihovýchodu hraběcích území v Anglii a že pes na Gainsbouroughově obraze nemůže proto představovat bobtaila. Popravdě řečeno byl potom i vévodův huňatý pes různými autory různě označován podle toho, jak jim k potvrzení jejich teorie o původu tohoto plemene sloužil. Tak byl identifikován jako "ruský španěl", jako "vodní španěl", dokonce jako "Dandie Dinmont Terrier". Z 19. Století pochází nejvíce kreseb a maleb přestavujících psy, kteří mohou být předky dnešních bobtailů. Ukazují ovčáky tmavší a hrubé srsti. Mohou to být stejně bearded kolie jako bobtail. Dva obrazy, jeden z r. 1808 od J. Warda a jeden z r. 1815 od Sidney Coopera ukazují psy, kteří prokazují srst a barevnost staroanglického ovčáka bobtaila, ocas ovšem není na žádném obraze patrný. Ocas ještě nevyvolává pochybnosti, protože nebyl v té době ještě považován za znak plemene. Přesnější údaje o bobtailovi jsou k dispozici teprve od r. 1870.

Začátek čistého chovu

Dějiny bobtaila jako plemene začínají kolem r. 1870. První bobtail byl vystavován v roce 1865 v Islingtonu v Anglii. Vlastní třída pro toto plemeno byla otevřena v r. 1873 na výstavě v Birminghamu. Na výstavu byli přihlášeni tři psi, kteří ale nebyli valné kvality. Před r. 1870 se sotva kdo staral o čistokrevný chov tohoto ovčáka a honáckého psa. Právem píše Dr. Edwards Keer r. 1894 L. Beckmannovi: "Žádná naše britská rasa psů není tak zanedbaná a ponechána svému osudu jako dobrý staroanglický ovčák nebo bobtail."

Přes tuto zanedbanost má toto plemeno zachovány stále své pozoruhodné a zvláštní vlastnosti v mnohem větším a výraznějším podání než mnoho plemen, která byla chována s velkou péčí a též chráněna. Můžeme z toho vyvodit, že tito psi mají menší sklon uhnout od svých přírodních typů než ostatní plemena. Psa popisuje Dr. Keer následovně: (My musíme jeho pojednání brát jako první pokus popisu standardu.) "Bobtail má dlouhou, dosti velkou hrubosrstou hlavu s inteligentním výrazem v obličeji, malé uši schované v srsti, celý je osrstěn hrubými, huňatými chlupy, které jej chrání proti počasí, běhy jsou krátké a silné, barva bledě šedomodrá až téměř černá přechází a více méně se promíchává s bílou.

Povšechně je pes pozoruhodný svou symetrickou stavbou, jeho huňatá srst ji dosti skrývá. Nenajdeme lepšího společníka, ovčáka a poháněče dobytka na vesnických cestách, není lepší rasy, která by se mu mohla vyrovnat." V r. 1877 byli oba bobtailové přes English Kennel klub registrováni jako "Sheepdog, short-tailed English". Oba psi se jmenovali "Bob". Bob č. 4511 patřil F. Aggrissovi, Bob č. 4552 hraběti z Blandfordu. U obou psů nebyli známi ani chovatelé, ani jejich původ. Pod zmíněným jménem byli oba psi registrováni, potom bylo jméno změněno na "staroanblický ovčák". (V Americe používali jméno "Sheepdog, English Old Fashion ed Bobtailed" až do r. 1890.) Tři chovatelé se velice zasloužili o toto plemeno. Je to již zmíněný Dr. Eward Keer, Freeman Lloyd a Arthur Tilley. Lloyd a Tilley začali chov bobtailů kolem r. 1880.

Když se výše uvedení chovatelé začali o toto plemeno zajímat, bylo velmi obtížné najít vhodné psy. Staří chovatelé byli farmáři, kterým záleželo hlavně na práci, jakou jim pes odvedl, jak vypadal jim bylo vcelku jedno. Když se narodila štěňata, odebrali je matce a toho, který se první vrátil k matce, označili za nejlepšího, ten přežil. Modré anebo tak zvané "skleněné oči" nebyly v oblibě, panoval názor, že psi s modrýma očima budou brzo slepí. K tomu dali farmáři přednost malému psu, protože potřeboval méně krmiva. Ale noví majitelé, kteří chtěli svého psa vystavovat, chtěli impozantního psa. Nejlepší exempláře byly k nalezení v Devonshire. Předností barva byla černá a bílá i šedá grošovaná s bílými plotnami. R. 1885 byl sestaven první standard Freemanem Lloydem. Tento standard byl později Dr. Keerem přepracován a má dodnes platnost. V r. 1890 byl teprve uznán Kennel klubem.

Milovníci tohoto plemene se v r. 1888 připojili k "Old English Sheepdog Club of England". Od té doby šlo vše nahoru. Z větší části sice pocházeli psi registrovaní v Kennel klubu z chovu Dr. Keerse v létech osmdesátých až devadesátých, ale plemenu se dostalo určitého rozšíření, takže R. B. Lee mohl v r. 1894 napsat: "V posledních létech bylo podstoupeno mnoho námahy k repopularizaci těchto zvláštních a nápadných psů.

Opravdu je staroanglický ovčák - bobtail dosti známý v hraběcích panstvích v Anglii. Nejčastěji ho najedeme v hrabství Midland a na jihu jako pomocníka poháněče dobytka a na dobytčích trzích. Je to znamenitý poháněč stád krav, ale ne už tak vhodný pro ovce. Když se ovce otočí, nastrkují mu své čelo a potom mu svými špičatými kopýtky šlápnou do huňatého obličeje, tak jak to často dělají waliské a skotské ovce. Pak nemůže bobtail proti tomuto dobytku uplatnit své zuby." Na liverpoolské výstavě v r. 1894 byly třídy bobtailů velmi dobře obsazeny. Jedním ze známých chovných psů na začátku čistokrevného chovu byl pes "Sir Cavendish", vržený 29. Května 1887. Měl mimořádnou výšku 59 cm a vážil 47 kg. Po své matce zdědil přirozený pahýlovitý ocas. Rozhodující čistotu dali chovu psi "Watch Boy" a jeho syn "Young Watch", potom "Stilish Boy", "Shepton Hero" a "Brentwood Hero". Jejich jména najdeme vždy v průkazech původu předků pozdějších šampionů. Chov moderních bobtailů je úzce spjat s East Compton House, domovem Florence Tilley s jejím "Shepton Kennel". Florence Tilly věnovala velkou část svého života staroanglickému ovčákovi - bobtailovi. Chovatelskou stanici převzala po svém otci H. A. Tilleym, který začal s chovem bobtailů v r. 1880. Se psy z chovu Tilley byl vybudován v Americe chov bobtailů na přelomu století, kde už v r. 1905 vznikl "Old English Sheepdog Club of America".

Právě zájem Američanů o bobtaila napomohl zřejmě k tomu, že toto plemeno ve své domovině vůbec přežilo. Stále mohli být prodáváni dobří psi do Ameriky za dobré ceny. Tak byli prodáni do Ameriky mezi jinými pes "Stylish Boy" a tři feny od Tilleys za 10 000 US dolarů, což tenkrát byla obrovská suma. Kolem r. 1900 bylo několik chovů v Anglii a v Americe, avšak I. světová válka chov psů značně ovlivnila, jedině v Americe byla určitá stagnace, to proto, že chyběl import z Anglie. Po válce se obnovily mnohé chovy, které ale vlivem druhé světové války opět zanikly. Poválečný vývoj byl pomalý. Číslo registrovaných psů bylo malé. Velký "boom" pak proběhl v šedesátých a začátkem sedmdesátých let. V r. 1971 bylo registrováno 2896 bobtailů u Kennel klubu, přičemž je třeba vědět, že v Anglii se dlouho nepožadovalo registrační číslo Kennel klubu pro všechny chovné psy. Počet skutečně chovaných čistokrevných psů je proto mnohem větší než vykazují čísla registrovaných psů.