Když se panička v březnu dozvěděla, že Evča s Pavlem budou znovu pořádat týdenní výcvikový tábor ve vodní záchranařině v Chorvatsku, měla hned jasno, že zase pojedeme. Evči psala, ať s námi určo počítají doma nám to přednesla jako hotovou věc, páníček se ani trošku nebránil (no jooo, Evčina kuchyně, tu on může ze všeho nejvíc) a na mou adresu pronesla, že si mám připravit kondičku , prý ji budu potřebovat to se ještě uvidí, kdo ji bude potřebovat . Dva měsíce, během kterých jsem se s paničkou zdokonalovala v agility, flyballu, frisbee, coursingu a sem tam i v dogdancingu, utekly jako voda.
A konečně nadešel den D, teda spíš den B - balení všeho možného a nemožného. Páníci byli strašně moc nervozní, pořád poletovali, něco si mumlali a přinášeli věci na jednu hromadu. tak to jsem zvědavá, kdo to ponese do auta, ještěže ho máme tak velký. Snad v té hromadě budou i dobrůtky pro mě ! Kdyby mě balila panička, tak vím, že určo budou, ale balil mě páníček, tak to radši půjdu prozkoumat uuuaaauuu, tady něco voní, a tady je frisbee, tak s tím si teď budu hráát snad mě nikdo neviděl, rychle pryč a směr ložnice, tam si mě nikdo nevšimne co to je za řev! Aaach jo, panička mě viděla, tvářím se, jako by mi uletěly včely... tak tady ho máš a dej ho někam hluboko, ať mi to co nejdéle trvá, než se k němu prohrabu panička ho dala do tašky a myslí si, že když tam dá na něj trička, že si ho nevemu uuž jde pryč, připravit, pozor teď. Mááám ho.hurá, rychle pryč. Asi to bude dobrý, nic neslyším, pozor - jde okolo páník, talíř zalehávám, ale moc to nepomohlo. Řekl mi, že jsem zlodějka a že mě stejně viděli, vzal mi ho a dal ho do skříně ke klíčům od auta tam se já nedostanu . Bože to je nuda s těma páníkama, nikdo si mě nevšímá, a já bych si tak hrála! Půjdu otravovat paničku, třeba něco vymyslí. Panička moje otravování a řvaní vzdává, jde ke dveřím, že by se něco mohlo dít, musím rychle za ní. Světe div se, já jdu opravdu ven, no to je super, a ještě k tomu směr zahrada a za Dášou no paráda, to bude nádherný večer. Panička říká něco druhé paničce (její mamce) a odchází pryč, což je mi šumák, mám tu Dášenku, Sargona, Connie a nějakému balení nemusím přihlížet!!! Hlavně jen aby neodjeli beze mě.
Nadešel den O - odjezd. Páníci vstávali celkem dost brzo, naložili mě do auta i s věcmi, ale panička byla pořád nervózní a říkala, že si přeje, aby už bylo 10 hodin. Nechápu, co se děje, ale hlavní je, že sedím v autě!!! Po hodině zastavujeme. Jsme v Brně, páník říká paničce, že to určitě zvládne. Už to chápu, panička má dneska tu obhajobu své ročníkové práce. Budu jí držet všechny svoje drápky, aby jí to vyšlo, protože pak zase bude normálně praštěná a bude si se mnou hrát . Panička se vrací a usmívá se, musím ji pořádně přivítat.... Ty ťápoty jsi tam, paničko, už měla, to jsem teď nebyla já Říká nám, že to vyšlo, a my vyrážíme směr Chorvatsko, Fažana. Kooooonečně.
Přijíždíme kolem osmé večerní, páník je trošku unavený, protože nám celou cestu řídil. A s paničkou to není o nic lepší, za to jáááá jsem plná energie a síly. Tak co podnikneme, když už jsme tady. Panička mi říká, že se musíme se všemi přivítat, a pak půjdeme vybalovat, což mě moc nenadchlo. Tak jsem si vybrala svou variantu: někoho přivítat a hlavně pobíhat si po kempu a očuchávat všechno okolo, případně sežrat klukům dobrůtky, co jim připravila Eva. Eva s Pavlem mají totiž moooc krásné novofoundlácké kluky Grifa a Arnieho. Panička se jde domluvit s Pavlem (on je totiž hlavní náčelník celé akce), jestli mu nebude vadit moje pobíhání. Pavel mi to povolil, prý vzhledem k tomu, že zná mě i mou povahu, tak mám zelenou. Hurrrá, hlavně nesmím zapomenout se jít každý večer podívat ke klukům do misek. V průběhu pobytu zjišťuju, že jsem jediná, kdo tam takhle aktivně pobíhá. Panička mě jde vyvenčit za chatky a koukám, koukámtam jde moje rakouská trenérka Astrid s foundlačkou Sindy a kolem ní se batolí mimi foundláka Lamira, frčím k ní, ale ještě pro jistotu kouknu, co má v ruce dobrý, je tam jenom vodítko přidávám do kroku a přivítávám ji.
Kolem jedenácté večer mě páníci zahánějí do chatky, prý mám jít spát. To snad nemyslí vážně, něco bych, paničko, podnikla. Páník s paničkou jsou nekompromisní a já podléhám nátlaku a šourám se za nimi do chatky už aby bylo ráno. Páníci jsou úplně mrtví, padli a hned usnuli, ale zato já se pořád nudím, zkouším spát, moc se mi to nedaří, už se těším na ráno a na cvičení. Trošku jsem usnula, probudila jsem se kolem půl čtvrté ráno a začínám pomalu zkoušet, co páníci vydrží. Skáču kolem jejich postele, šprtám do nich, olizuji. až se páník nechal ukecat a jde se mnou ven. Huráááá, bude se blbnout. Páník mě vůbec nepochopil, nechal mě vyvenčit a hned mě zahnal do chaty zpátky zkusím to za chvilku znovu, ale vyberu si paničku, třeba to dopadne líp. Musím uznat, že páníci mým náletům odolávali celkem statečně, v pravidelných hodinových intervalech jsem jim dělala slintavého a otravného budíka a nebylo mi to nic platné. Sice jsem je probudila, ale nezvedli se z postele . Hurrá, už vstávají, frčí směrem bílá bouda, provádí ranní hygienu a pak snídají. Konečně mi páník nasazuje postroj a vyrážíme směrem moře a moje první letošní hodina plavání vodní záchranařiny. Pavel nás rozděluje do skupin a dozvídáme se, že výcvikáři jsou teta Renča a moje oblíbenkyně Astrid a Andreas. Samo, že jsem ve skupině u Astrid a Andrease. Mám tu pár svých psích kámošů: vlčici Taru, leonbergera Gerryho, výmarského ohaře Arga a naši předskokanku a učitelku foundlačku Sindy.
Už to začíná Astrid nám určila pořadí, v jakém budeme chodit trénovat cviky, já jsem první . Každý trénink začíná rozplaváním: hodí se fendr, to je ta oranžová podélná plavací věc, co mají vždycky páníci v ruce, a já pro něj musím doplavat a donést ke břehu. Páník mi to pro začátek hodil celkem blízko, tak jsem byla rychle zpátky, po druhé mi hodně dopřál plavání a celkem jsem si mákla, ale donesla jsem mu fendr až k nohám . Jdeme si hrát na louku i s paničkou, lítám kolem nich a radostně řvu na celé kolo z toho všeho štěstí, nakonec mě páník zažene lehnout si na naše místečko, a prý můžu koukat, jak cvičí ostatní v naší skupině a trošku se i přiučit. Dalším cvikem byl skok ze člunu. Já, jako ostřílený mazák, neboť tento cvik jsem trénovala minulý rok, jsem všem zúčastněným na pláži předvedla dva nádherné a vzorové seskoky z člunu do vody. Všem pejskům to moc jde kromě nové začátečnice, kříženky německého ovčáka Tary, která se bojí skočit. Její panička ji volá ze břehu přes 20 minut a ona se pořád nemá ke skoku. Všichni cvičící i necvičící s ní její skok ze člunu prožívají. Nakonec hlavní náčelník této akce Pavel jde za jejím páníkem a doporučuje mu, aby sedl do auta a odjel kousek pryč. Mělo by to na ni zabrat . A opravdu, Lukáš sedl do auta, nastartoval, popojel pár metrů a Tara ze strachu, že jí páneček odjede, skočila ze člunu. Ze břehu se ozvalo bujaré veselí, tleskání a následné pochvaly Tary, že to skvěle zvládla. Všichni z ní měli velkou radost, i já se k tomu přidala, a hned jsem si s ní cvičně zaběhla kolečko.... Další cviky už byly takové ty normálně rutinní, tj. lehké opáčko pro mě: přitažení figuranta ke břehu, jízda na surfovém prkně, jízda na záchranném člunu, přitažení figuranta na surfovém prkně ke břehu, přitažení člunu na břeh, aport hozený z jedoucí lodi, týmové plavání. Tyto cviky jsme procvičovali během celého týdne. A mně nedělaly žádné problémy. Jak říká panička, narodila jsem se pro každou AKCI, kde se něco děje a není nuda . Jediné, co mě vůbec nejde je přinesení záchranného prostředku figurantovi. Mám vzít ten prostředek do pusy a odnést ho do vody figurantovi, vůbec to nechápu proč to mám dělat, vždyť tonoucí se tahají z vody ven a nic se jim přece nemá nosit. . Ale když to po mě chtějí, tak se to budu muset naučit!!! Novinkou pro mě bylo přinesení rybářské sítě, pomoc plavci v nesnázích, plavání za člunem v trošku rozbouřeném moři, záchrana plavce v bezvědomí, přinesení předmětu z převráceného člunu a potápění. Potápět se zatím umím do 30 cm, a to jenom ve sladké vodě, ve slané vodě se mi to ani trošku nechce dělat, strašně z té soli štípou oči . Panička říkala, že ji bude stačit moje potápění do 2 m hloubky. Prý 5m hloubka je pro foundláky a já jsem bobtail. Aspoň v něčem mám výhodu .
Trénink vodní záchrany probíhal celý týden od 9:30 12:00, 14:00 17:00 hod., v pauzách mezi cvičením jsem si s tetou Romanou zopákla základy poslušnosti, a po večeři svých páníků jsem si šla s paničkou zaběhat agility. Toto aktivní tempo jsem vydržela páníkům do čtvrtečního večera, v pátek jsem se začala cítit unavená, tak mi pánečci naordinovali volno.
Týden v Chorvatsku nám utekl jak voda. Bylo velmi příjemné sledovat, jak se všichni pejsci den ode dne zlepšují a jejich páníčci to velmi náležitě hlasitě s nimi prožívají. Všichni pejskové byli naprosto bezvadní a nekonfliktní. Panička zjistila, že mám celkem dobrou výdrž a fyzičku, a začíná se pomalu bát, co se mnou bude dělat dalšího, aby mě nějak zabavila už se těším na její nápady. Zaslechla jsem něco o helikoptéře a výsadku mé maličkosti a páníka, tj. skok z cca 3-4 m výšky do širého moře. Ale prý až budu mít něco naplaváno
Autor: Květa Halfarová
